frater Iohannis

(Lk 17, 3. - 4. Ekumenický překlad)

 

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

vítám Vás na dnešní čtené Bohoslužbě apoštolským pozdravem:

„Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho, Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého, Dárce Života, Moudrosti a rady“.

 

 

Modlitba (první): Pomodleme se:

Chvalme našeho Boha: Otce – Syna – Ducha Svatého za Jeho Lásku, Milosrdenství a Odpuštění. Prosme Ho: Pane náš Bože, prosíme Tě, učiň nás Tvé služebníky vnímavějšími Tvé Vůle. Prosíme Tě, Pomoz nám, ať se naučíme účinně odpouštět všem, kteří se proti nám provinili vše, čím se proti nám provinili, po vzoru Pána našeho Ježíše Krista. Učiň si z nás Své věrné služebníky a služebnice. Učiň, ať můžeme nyní s otevřeným srdcem a myslí naslouchat Tvému Slovu. Amen.

 

Žalm 103 1 Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! 2 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! 3 On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, 4 vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, 5 po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. 6 Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. 7 Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. 8 Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; 9 nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. 10 Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. 11 Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; 12 jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. 13 Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 14 On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. 15 Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; 16 sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. 17 Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, 18 s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. 19 Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. 20 Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! 21 Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! 22 Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

 

Vyznání víry: Na slyšené slovo odpovězme apoštolským vyznáním víry (je v kancionálu na straně 1231):

„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, který se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen“.

 

2. Píseň:Nyní zazpíváme píseň: 348.

 

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

dnes bych se spolu s Vámi rád zamyslel nad tématem zda, proč, a jak máme odpouštět. Přejděme tedy nyní k našemu dnešnímu čtení ke kázání. Slova třetího verše, která zní: „Mějte se na pozoru!“, jsou - řekl bych, jasným varováním. Ježíš Kristus nás v nich upozorňuje, tak jako vždy, na něco co má prvořadou důležitost. Vystupuje s plnou autoritou Boha Soudce. Další věta má asi dvě úrovně. Osobní a dost možná i společenskou, a zní: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho“. Tato slova totiž nejsou asi jen o tom, když někdo zhřeší přímo proti naší osobě, ale i když zhřeší proti někomu jinému. V obou dvou případech máme jako křesťané povinnost jej tzv. „pokárat“. Obecně platí, že zhřeší-li člověk, ohrožuje svůj život a to jak časný tak dokonce i věčný a proto jako v případě povinnosti poskytnout první pomoc zraněnému účastníku „nehody“, platí stejná povinnost křesťana upozornit hřešícího na nebezpečí smrti. Není zde na místě pasivita, ale aktivní přístup. Samozřejmě by se tak nemělo dít kvůli triviálnostem, jako že někdo snědl o táfličku čokolády navíc, ale kvůli opravdu vážným hříchům. Bůh jistě není malicherný, ale těžký hřích zabíjí sám ze své moci. Jeho moc smrti může naopak překonat jedině Bůh. Když si toto uvědomíme, náhle spatříme pravdu o tom, jak mnoho zázraků dnes a denně pro nás Bůh činí. A my to často nevděčně bereme jako samozřejmost, což ale není. Podstatnou otázkou je i to, zda vůbec lidi, sebe nevyjímaje, varujeme před hříchy, či je smlčujeme, abychom si u nich nepohoršili. Asi se shodneme, že v tom máme všichni velké mezery. Málo dbáme o život druhých, málo milujeme bratři a sestry. Vždyť i pokárání patří občas k lásce. Ono pokárání, upozornění na hřích, nemá být ale nějakým moralizováním nadřazeně se cítícího „dobrého“ křesťana, nýbrž skutečnou resuscitací, jakožto činností směřující k záchraně života. Takto má být pravděpodobně ono pokárání pojato. Navíc se musí jednat o konstruktivní pokárání nevedoucí k frustraci, ale k činům, ke snaze již nehřešit. Musí nám jít o hříšníka a nikoli o pocit zadostiučinění, jak jsme proti němu dobří. Nesmí se s námi prostě udát toto Kristovo podobenství o farizeji a hříšníku v chrámu: Lk 18:10  10 "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. 11 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12 Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.' 13 Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.' 14 Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Za zmínku stojí i ono slovo „bratr“. Jedná se o bratra ve všelidském měřítku, tedy o každého člověka, muže i ženu. Další slova nás upozorňují na Boží praxi v jednání s hříšníky. I my máme jednat podle těchto slov: „bude-li toho litovat, odpusť mu“. V Bibli se dost často objevuje to, že člověk po spáchání hříchu, svého hříchu lituje a Bůh mu odpouští. Ano, tak Dobrý Je Bůh. Slitovává se nad kajícím člověkem. Objevuje se zde ovšem ona premisa: „bude-li toho litovat“, tedy bude-li se kát a činit pokání. Jenže tato premisa asi není zcela premisou. Ježíš či Štěpán atd. totiž prosí o odpuštění hříchů těm, kdo vůbec nelitují toho, co spáchali za hřích na nich. Je přeci třeba psáno, že při kamenování Štěpána Pavel tehdy ještě Saul tento skutek schvaloval a přitom se Štěpán modlil, aby jim, tedy i jemu Bůh odpustil. Stejně i Sám Ježíš Kristus prosí Boha Otce, aby odpustil těm, kteří nevědí, co činí: Lk 23: 33 „Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. 34 Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." O jeho šaty se rozdělili losem“. Ježíš i Štěpán jim tedy přesto odpouští a žádají Boha o odpuštění pro ně. Toto je možné jen z Boží Lásky, která je v oné osobě o toto prosícího hluboce zakořeněna. Je to projev Lásky, která vítězí nad soudem. Tato Boží Láska má moc omilostnit kohokoli. Ano slyšme to, že někdo může být Bohem omilostněn pro lásku druhého člověka, který za něj prosí. Vždyť Bůh takovou modlitbu bere na vědomí a nepřehlíží ji při svém soudu. Obzvláště modlí-li se poškozený za ty, kdo se proti němu prohřešili, tedy je-li to v podstatě modlitba za nepřátele. Bůh má asi rád takovou velkodušnost vyvěrající z čistého srdce, podobně jako v případě Abrahama prosícího za Sodomu v Genesis 18. kapitole. Kde doslova smlouval s Bohem, aby město zachránil. Jelikož se domnívám, že jakožto křesťané máme Krista následovat i v tomto jeho jednání, musíme se od Boha, Ježíše ale i člověka Štěpána učit zcela novému pohledu na odpuštění. Velikou pomocí, která nás může naučit snáze odpouštět je naučit se vnímat všechny lidi do jednoho jako své rodinné příslušníky, jako opravdové bratry a sestry, kterými v podstatě i jsme. Jen málo lidí dokáže být tak zatvrzelých, že nejsou s to odpustit svému rodnému bratru či sestře. Tato pomůcka je nejen praktická, ale především pravdivá. Naučme se ji a staneme se nejen lepšími křesťany nýbrž i lidmi. Další pomůckou je uvědomění si vlastních hříchů a hříšnosti. Ano, nikdo není bez viny, všichni zhřešili a jsou daleko od Boží Spásy. Chceme-li aby nám bylo odpuštěno, odpouštějme, to nám Ježíš v podstatě říká. Naučme se dívat na naše hříchy Božíma očima: Kdo zhřešil proti jednomu přikázání, zhřešil proti všem. Ano, není rozdílu. Navíc pokud budeme spravedliví, jsme všichni vinni smrtí nevinných, kterým jsme byli povinni pomoci, ale nepomohli, například dětem třetího světa či bezdomovcům atd. A také jsme všichni vini krví Toho Nevinného Beránka, Ježíše Krista. Všichni si neseme vinu. Oklamávání svědomí je pro kočku tváří v tvář pravdě. Kdo chce odpuštění má povinnost odpouštět. A to neustále dokud naše odpuštění nebude naplněno. Ve větě: „A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: 'Je mi to líto', odpustíš mu!", je nám toto jasně naznačeno. Číslo sedm, zde neznamená jen 7x, ale jako symbolické číslo vyjadřující dokonalost, a tedy takové má být i naše odpuštění. Musíme se tedy učit trpělivě a úplně odpouštět. Vždyť i Bůh je ve svém odpouštění tolik, tolik trpělivý. Učme se od Něj sestry a bratři. Ať není nic, co by proti nám někdo mohl spáchat, a co bychom mu poté nebyli schopni odpustit. Ještě si povšimněme, že na to abychom byli povinni odpustit, stačí jen slova hříšníka: 'Je mi to líto'. Tedy nemáme po proti nám se provinilém člověku chtít, aby se neustále znovu a znovu do nekonečna omlouval za to, co provedl, jako se například neustále chce dokola a dokola po našich komunistech omluva poté, co se již vícekrát omluvili za to, co se napáchalo za minulého režimu. Ale naopak, jak čteme, jen jedna slova lítosti nám musí stačit. Slyšme tuto výzvu Páně. Tato věta nám též ukazuje, že Ježíš si uvědomuje lidskou slabost proti hříchům, když připouští, že někdo může mnohokrát za den zhřešit a to dokonce vůči jedné a té samé osobě. A co my, což neznáme svou vlastní lidskou slabost vůči hříchům? A pokud ano, proč bychom měli mít problém odpouštět druhým? Jak nám říkají ona Pavlova slova: Řím 3: 23 23 „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Buďme tedy spravedliví podle Boha a taková spravedlnost nám pomůže naučit se odpouštět bližním. Uznáme-li, že nejsme o nic lepší. Splňme si tuto povinnost. Ne nadarmo klade tato slova Ježíš jako příkaz s vykřičníkem: „odpustíš mu!". A tak prosme Pána Boha, aby nás naučil řádně odpouštět, jak to umí On, který i v tomto případě po nás Chce jen to, co Sám činí i pro nás. Pokusme se tedy o to, sestry a bratři. Amen.

     

Modlitba (po kázání): Pomodleme se:

Pane Bože, prosíme Tě, nauč nás odpouštět tak, jak to umíš Ty. Dej ať se snažíme Tobě připodobnit i v tomto. Nauč nás trpělivému odpouštění i odpouštění úplnému. Ty víš, že jsme manipulováni světem směrem od odpuštění. Že svět jaksi přestává umět odpouštět. Pane, Pomoz, ať nejsme i my Tví služebníci a služebnice strženi k odplatě místo odpuštění. Nauč nás vnímat, že jako Ty nám odpouštíš i my máme povinnost odpouštět. Ať tak činíme, prosíme Tě. Dej nám k tomu vše co potřebujeme a zbav nás všeho, co by nám v tom mohlo bránit. A staň se Tvá Vůle. Amen.

 

Nyní je vhodný prostor pro Vaše modlitby sestry a bratři.

 

 

Modlitba Páně: Nyní se ještě pomodleme modlitbu Páně (Kancionál str. 1231):

 „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, i neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen“.

Požehnání: (Podle Numeri 6:24 - 26) Přijměme požehnání:

 „Ať Hospodin nám Žehná a chrání nás, ať Hospodin rozjasní nad námi Svou Tvář a je nám Milostiv, ať Hospodin obrátí k nám Svou Tvář a obdaří nás pokojem“.

 

 frater Iohannis